6.Sbohem, Alenko v říši divů

18. října 2007 v 18:37 | moreen |  Just a muggle
jo je tu poslední kapitolka tohohle překladu. a zároveň mám dojem, že to bude i poslední kapitolka, kterou sem vůbec přidám. asi se už vážně přestěhuju na web. takže, kdo by toužil po novinkách, mrkněte sem - moreen web

Život. Věc, které se snažíme porozumět, ale nikdy se nám to doopravdy nepodaří. Je to jako když je nám dáno, abychom udělali něco důležitého. Nemyslím si, že bych toho byla někdy schopná dosáhnout.

Tady jsem byla já, seděla jsem na staré postely. Nějaké posteli, která pravděpodobně patřila některému bradavickému studentovi. Podívala jsem se dolů na své dlaně. Nevěděla jsem, proč jsem tam byla. Nevypadalo to dobře. Nic nevypadalo dobře. Chtěla jsem pravdu. Něco důvěrně známého. Připadala jsem si jako naivní dítě. Tak jak jsem si nikdy nechtěla připadat.

Cítila jsem se osamělá. Cítila jsem strach. Byla jsem zmatená. Ale ze všeho nejvíc jsem měla zlomené srdce.

Proč jsem ho tak chtěla? Když jsem ho konečně mohla mít, otočila jsem se k němu zády. Přesně takhle. Podívala jsem se na boty, znovu. Teď vypadaly, jako kdyby se mi vysmívaly.

Byly doma na jakýchkoli nohách. Měly mou matku. Teď měly mě. Tušila jsem, že jsem si uvědomila, jak blbě jsem se s nimi mohla ztotožňovat. Nebyly jsme si vůbec podobní.

Oni byly v pohodě a nezáleželo na tom kde. Byla jsem chycená v pocitech o tom, jestli se hodím, a hledáním něčeho známého, už jsem ztratila smysl toho, čím jsem ve skutečnosti. Bylo moc pozdě na to se probudit. Byla jsem nic. Jen ztracená ve vzpomínkách a právě bezúčelně pátrala po starém životě. Byla jsem chycena ve větrném víru chaosu a nebyla jsem si jistá, že ještě někdy budu zase v pořádku.

"Oni" byli Voldemort a jeho následovníci. Tucty členů řádu byly zabity. Já přežila. Sirius mě schoval. Proč mě chránili? Byla jsem nic. Procházela jsem se na břehu jezera. Bez ohledu na to, co těžkého jsem zkusila, jsem nemohla zastavit nechtěné slzy. Proč vždycky souhlasím s návratem?

Jak jsem pomáhala? Byla jsem... byla jsem... jen mudla. A tak jsem si sedla na břeh jezera a rukama obejmula svoje kolena. Cítila jsem, jak vedle mě někdo sedl. Podívala jsem se na Petra.

Peter. Poslední dobou jsem ho moc nevídala.

"Ahoj," řekl, hledíc mimo mě.

"Aho," řekla jsem chabě.

"Aleo, to bylo úžasné, že jsi přežila. Všichni jsme si mysleli, že jsi byla..." Přikývla jsem.

"Sirius mě schoval." Teď přikývnul on. Seděli jsme v naprostém tichu. Podívala jsem se na něj a náhle se zeptala.

"Na které straně jsi, Petře?" Prudce se na mě otočil s divokýma očima.

"Proč se na to ptáš?"

"Já- Petře, vidím spoustu věcí. Nikdy jsi nebyl okolo a když nás Voldemort napadl, nebyl jsi tam."

"Nevíš o čem mluvíš! Jak můžeš vznést tak kruté obvinění jako tohle, Aleo!" Postavil se a zuřivě odešel, nechal mě napospas hrozným pocitům. Vzdychla jsem a zvedla se. Náhle na mě dopadl zdrcující pocit ztráty rodiny.

Mých bratrů a mého otce. Byli to mudlové. Jen mudlové a znamenali pro mě tolik.

Zvedla jsem kámen a hodila ho co nejvíc jsem mohla.

"Tohle vaše pitomé slovo! Jen tohle! Debilní slovo. Znamená nic. Znamená NIC!" A zhroutila jsem se na zem a začala brečet. Nebyla jsem jen mudla? Nebyla jsem zbytečná?

Možná, možná jsem v tom začala shledávat pohodlí. To byla pravděpodobně ta nejhorší část. Možná jsem nebyla nikdo. Nic zvláštního. Nevěděla jsem kdo nebo co mi věří. Nevěděla jsem, co byla pravda a co lež.

Nevěděla jsem, kdo jsem byla nebo kdo jsem se domnívala, že jsem. Nevěděla jsem, kdo jsem předstírala, že jsem. Neznala jsem své přátele a neznala jsem své nepřátele. Cítila jsem se jako podřadné dítě. A pak jsem náhle necítila nic než apatii.

Úplně bezstarostná. A ne, necítila jsem poklepání na svém rameni. Nikdo mě nezachránil.

Nikdo tam nebyl, aby mě podržel před mou noční můrou. Protože to byla noční můra a se neměla nikdy probudit. Vstala jsem a šla zpátky ke hradu. Pozdravil mě Remus.

"Leo, potřebujeme se dostat na staré ústředí. Nechali jsme tam nějaké plány, které byly chráněny kouzly. Potřebujeme si ověřit, že tam stále jsou. Půjdeš s námi. Nechceme tě tu nechávat samotnou." Přikývla jsem a vzala ho za ruku, připravená k přemístění. A pak jsme tam byli. Bylo to chaotické. Nebylo to jako předtím.

Bylo tam tolik mrtvých lidí a mě se chtělo křičet. Vlastně, křičela jsem.

"Aleo! Musíme tě dostat zpátky do Bradavic!"

"Není čas, Lupine!" zavrčel Snape.

"Dobře, schovej se, Aleo!" řekl Remus, připojil se ke Snapeovi a začal bojovat. Srdce mi tlouklo o hrudník. Potřebovala jsem někam jít. Otočila jsem se a něco mě udeřilo. Podívala jsem se za sebe. Bylo to tam. Staré ústředí, nebo to co z něj zbylo. A pak mě to trklo. Tohle to bylo.

Byla to moje noční můra. Zase se mi chtělo křičet. Chtěla jsem zmizet a jít domů a být jen mudlou. Ale nechtěla jsem zemřít tak, jak se to stalo ve snu. Chtěla jsem udělat něco pro řád, tak jak jsem řekla, že udělám. A tam byla Lily a bojovala s postavou v kápi.

Nevedlo se jí dobře, nepochybně to bylo nad její síly. Hekala a vyhýbala se kouzlům. Zůstala jsem nepovšimnutá v pozadí. Běžela jsem tam, kde byla ona. Postava zvedla svou ruku a držela v ní hůlku.

"Avada-" Lily upadla v bolestech. Odstrčila jsem ji stranou, srdce mi bilo tak nahlas, že jsem nemohla myslet normálně. Krčila jsem se, připravená na všechno. Nepřipravená, opravdu. Právě jsem se chystala. A pak pak mě kouzlo uhodilo. "Aleo!" slyšela jsem někoho křičet.

Všechno se pohybovalo pomalu. Všechno. Viděla jsem bojujícího Siriuse a Jamese běžícího k Lily a mě. Na vteřinu jsem se usmála, jsem si jistá. Smrt nebyla jako strach.

Možná byl život jen částí toho všeho. Nebyla jsem si jistá, kam jsem šla nebo co bych viděla. Nebyla jsem si jistá, že všechno, čemu jsem jednou věřila, byly lži, ale něco jsem si dlužila. Nezavřela jsem oči, dokud jsem neřekla.

"Ne jenom mudla."
~*~*~*~*~*~
Dala bych všechno, abych prožila ten čas s řádem. Dala bych všechno za to, abych se vrátila zpátky v čase, jen abych si řekla, že jsem Alea, ne mudla. Dala bych všechno za to, abych řekla Siriusovi, že jsem ho pořád milovala.

Ale byla jedna věc, co bych nechtěla ve svém životě udělat znovu. žila bych, dělala chyby a časem se učila. Nechtěla bych být nikdy dokonalá. Ale nejdůležitější věc, co jsem se v životě naudčila, byla:

To všechno přichází v posledních pár vteřinách. Když lituješ nebo se těšíš. Když se usmíváš nebo mračíš. Když se směješ nebo brečíš. Protože konečně jdeš domů, tam kam patříš. Vždycky záleželo na všem. Patřím tam, kde jsou mí přátelé. Patřím tam, kde fouká vítr.

Patřím tam, co svítí slunce. Patřím tam, kde padá sníh a boty v něm dělají stopy. Patřím tam, co zpívají ptáci.

Patřím tam, co se děti smějí. Patřím tam, kde děti pláčou. Patřím tam, kde se na náhrobním kameni čtou slova:
Alea Gibsonová
1960-1982
Milovaná dcera, sestra, kamarádka a zasvěcený člen Řádu
Patřím sem i tam, ale víc patřím tam, kde jsou mé vzpomínky na Jamese, Petra a Remuse.

Ale úplně nejvíc patří moje vzpomínky Siriusovi.

Ano, můj příběh je tragický. A není tu žádné poučení k následování. Je tu jen mnoho vzpomínek. Žila jsem bláhově, hleděla jen do minulosti a pochopila skutečnost a "správnou cestu" jak žít. Ale kdybych se zastavila jen na vteřinu, uvědomila bych si, že všechno, co jsem kdy potřebovala, bylo vedle mě. Pochopila bych, co jsem udělala, když jsem zahodila lásku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kaitlin Kaitlin | Web | 19. října 2007 v 15:40 | Reagovat

tohle bylo opravdu hrozně mooc krásný a taky smutný....přeložila si to opravdu nádherně, všechna čest...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.