5.Unavená z těchle her

20. září 2007 v 19:05 | moreen |  Just a muggle
no tak ste se dočkali. teda ne všichni. těm, co toužili po kapitolce k překladu just a muggle, udělám radost. máte ji tu! v originále zní název kapitoly tired of these games. snad se vám to bude líbit.
jinak usilovně pracuju na kapitolce k i love black, tak se jí snad dočkáte. možná ještě o tomhle výkendu :D

~*~*~*~*~*~
Někdy nemůžeš popsat, jak se něco stalo. Přijde to moc rychle na to, abys to pochopil. Někdy se zraníš a jindy vyvázneš jen nepatrně poznamenaná.

Když jsem byla mladší, věřila jsem v opravdovou lásku a všechny ty řeči okolo. Byla jsem si jistá, že přijde rytíř v lesklém brnění a zachrání mě a byla jsem si jistá, že můj otec nikdy nelže.

Věř mi, jen jsem si to nalhávala.

"Aleo, je tu něco, co ti potřebuju říct. Něco důležitého." Ah. Dvě věty, které mě naplnily obavami. Brumbál vypadal znepokojeně.

"Aleo, nikdy jsi neviděla svou matku, je to pravda?" A to bolelo. Odešla hned po tom, co jsem se narodila. Nikdy se nevrátila.
~*~*~*~*~*~
Bylo těžké vyrůstat bez ní.

Můžeš říct, které dívky mají matky a které ne. Ty maminčiny mají perfektní vlasy svázané mašlemi a vkusné oblečení z nejlepších obchodů.

Dívky bez maminky, na druhé straně, bojují s luky a nevědí, jak si pořádně učesat vlasy. A jejich oblečení... Dobře je tu šance padesát na padesát, že nějaké geny ohledně módy zdědí i bez matčina vlivu.

Byla jsem ta druhá půlka, která se vyvinula bez sebemenší péče o to, co mám na sobě. Měla jsem dva bratry a nosila, co bylo. Podívala jsem se dolů na své ošoupané boty a uvědomila si, že jsou živým důkazem mého neexistujícího citu pro módu.

Jejich béžová barva už dávno zmizela, nahrazena hnědě vypadající barvou, která se mi líbila víc.

Nic, čím jsem byla, nebylo čisté nebo nové. Ano, byla jsem víc jako barva mých bot. Jejích bot.

Jediná věc, kterou mi má matka zanechala. Dost zvláštní, když jsem je jako čtrnáctiletá našla v našem podkroví, nechtěla jsem je, protože byly její. Cítila jsem s nimi.

Byly jenom další z věcí, o které se matka nemohla starat a tak je odložila. Od té doby je nosím pořád.

"Aleo?" zeptal se Brumbál. Rozhlédla jsem se po jeho pracovně. Nerozumněla jsem tomu, jak jsme se sem dostali.

Nebo proč. Ale byla to ohromující pracovna. Bylo tam tolik věcí naskládaných po policích, podlaze, stole.

Ohromující, krásné, úžasné a děsivé věci. A pak jsem se podívala na Brumbála a přikývla.

"Nikdy jsem ji neviděla." Nikdy jsem nebyla jako ty dívky bez matek, které utíkaly a hledaly je. Stačilo mi, co jsem věděla.

Bylo to pohodlnější a nepotřebovala jsem se vtírat. V očích starce se zablesklo.

"Amelie Gibsonová byla jedna z nejbystřejších čarodějek ve své třídě. Ona se narodila jako mudla a neměla žádnou kouzelnickou krev." A pak mě to udeřilo. Amelie byla moje matka.

"Ona byla čarodějka? Moje matka byla čarodějka?" Zavrtěl hlavou.

"Ne tvoje matka, dítě. Tvoje babička. Vdala se za mudlu a měli spolu tvého otce. Tvůj otec nezdědil matčiny schopnosti." Sklopila jsem oči k botám, naštvaná na muže, který rozbil mé naděje a nechal je ochable povadnout.

Nebyl žádná způsob, že bych mohla zdědit něco tak neobyčejného. Možná, žeč to bylo dobře. Možná, že to bylo špatně. Nebyla jsem si jistá.

"Je tu pro tebe šance. Ano, je naděje, slečno Gibsonová." Sáhl do svého stolu a vyndal to, já věděla, že je to hůlka.

"Tady, vezmi si ji." Vzala jsem ji, ucítil příjemnou kůru pod svými prsty. Pocit, který mí přátelé prožívají každý den.

"Mávni s ní." Mávla jsem. Štouchla jsem. Prořezávala jsem vzduch všemi možnými způsoby.

Nic se nestalo. Když jsem zvedla oči, usmál se stejně jako na dítě. V jeho očích byl smutek.

Přikývl a natáhl ruku. Vložila jsem hůlku do jeho dlaně.

"Pane?" zeptala jsem se a on s poznáním kývl.

"Odpusťte, že jsem byla tak nechápavá a řekla, že jsem Řádu vůbec nepomohla. Jsem jen zátěž. Kdy budu moci udělat něco užitečného?" Ještě jednou se usmál, všechen smutek z jeho očí zmizel.

"Dej tomu čas, Aleo. Dej tomu čas."

Šla jsem a moje boty zanechávaly po každém kroku špinavou stopu. Jediné, co jsem si uvědomovala, bylo jak na nich lpím. Protože jsme všichni tak dlouho strhaní, všichni otupení z téhle doby, starali jsme se o svobodu ostatních a báli o své životy, porozuměli jsme.

Vím, že zní zvláštně porozumět botám, ale já rozuměla. Bylo to tak jednoduché. Boty mi připomínaly štěně. Smutně vypadající a ztracené.

A kdo by nemohl milovat štěně? Pomalu jsem procházela ulicí. Bylo to tam divné. Nic jako město. Nazývala se Příčná ulice.

Musela jsem vyzvednout nějaké žížaly do jednoho ze Severusových lektvarů. Poslal mě ven a řekl, že když nejsem k ničemu dobrá, můžu také splnit úkol.

Bála jsem se odmítnout. Pomalu jsem vešla do obchodu a řekla muži, co potřebuji.

Koupila jsem červy a počkala na Remuse, který mě vyzvedl a vzal zpátky do Bradavic, kde jsme zůstali dokud nenajdou nové místo pro Ústředí nebo dokud nezkončí zimní prázdniny a studenti se nevrátí zpátky. Co přijde první.

Remus se s prásknutím přemístil a pak se přemístil i se mnou zpátky do Bradavic. Už jsem si na celou tu věc zvykla. Když jsem se později procházela, zaslechla jsem hlas.

"Aleo!" Uslyšela jsem za sebou hlas a otočila se.

"Nemám čas, Siriusi," řekla jsem krátce kráčejíc okolo břehu jezera. Zůstala jsem v téhle škole přes noc a úplně jsem se zamilovala do pozemků okolo.

Tohle byla škola mých přátel, jaká byla. Bylo to úžasné. Záviděla jsem všem studentům, protože být tady bylo velké štěstí. Sirius mě dohnal.

Přibližoval se každým krokem a trochu popadal dech.

"Hej, Aleo. Je tu něco, co ti musím říct." Otočila jsem se k němu a nepatrně sklonila hlavu stranou.

"Co?" Naklonil se a najednou byly jeho rty naproti mým. Netrpělivě jsem ho odstrčila, jakmile jsem si uvědomila, co se stalo.
~*~*~*~*~*~
"Co- co děláš?" zeptala jsem se a on se jen usmál.

"Jen ti říkám, jak se cítím. Už mě nebaví cokoli skrývat. Zlato, už jsem otrávený z toho strachu ze smrti! Žít jen pro to, aby ses bála, není žádný způsob života!! A já už se víc nebojím." A tak to bylo. Sirius Black mi vylil svoje srdce. Přesně takhle. Špatné na tom bylo, že příliš pozdě. Ucítila jsem slzy v očích.

Proč? Protože jsem se bála, že to bylo přesně tak, jak jsem žila tyhle dny. Bála jsem se. Bála jsem se smrti. Sirius přišel o pár let později.

A pak jsem se na něj podívala, jeho výraz byl tak vážný. A udělala jsem to. Zvedla jsem ruku a dala mu facku.

Nestarala jsem se o něj. Roztrhal moje city na cucky bez sebemenší pozornosti. Zhroutila jsem se na zem a objala svoje kolena.

Moje nohy se trochu zabořily do chladné země, která byla stále rozmočená od ranního deště. A obrázky mě samé, dívky bez matky, prolétavaly mou myslí.

Z mého starého života.

Obrázky měho patnáctiletého já, které psalo "Paní Alea Blacková" do svého deníku. Brečela jsem. Sirius tomu nerozuměl, kleknul se dolů vedle mě. Nebyl si jistý, co má udělat.

Otisk na jeho tváři byl stále jasně červený. Ovinula jsem svoje ruce okolo jeho krku a začala brečet.

Obejmul mě a hladil má záda se slovy jako, " To je dobrý, Bude to v pořádku." A já se v okamžiku odtáhla a podívala se mu přímo do očí, unavéná z téhle hry.

Moje tvář byla jen několik palců od té jeho. Moje hnědé oči se dívaly přesně do jeho ocelově šedých. Vyslovil jedno slovo.

"Přicházejí."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mishicka mishicka | 21. září 2007 v 14:44 | Reagovat

kraaaaaasa....uz sa tesim na dalsiu...:))

2 mishicka mishicka | 21. září 2007 v 14:44 | Reagovat

jeee...a 1.koment...:)))

3 III III | 21. září 2007 v 16:31 | Reagovat

pěkný

4 Misha-blog Misha-blog | E-mail | Web | 12. listopadu 2007 v 16:31 | Reagovat

Máš upe super blog!!!

Mrkněte na můj blog je to všehochuť a napište do komentářů!!!

Adresa: www.misha-blog.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.