1.Naše kavárna

24. července 2007 v 15:38 | moreen |  Just a muggle
je tu první kapitola. jmenuje se Our Coffee Shop - naše kavárna. pro někoho to bude asi trochu zmatené, ale když na to přijdete.. je to jako když se po čase ohlížíte za nějakou událostí a komentujete ji. asi tak.. no však uvidíte

"Věříš na kouzla, Aleo?" Zeptal se náhle. Potřásla jsem hlavou, nerozuměla jsem. "Ale co to má společného s-"
"Jen odpověz na otázku." Řekl netrpělivě.
"Ne, doopravdy ne." Řekla jsem pravdivě.
"Ok." Řekl a otočil se, "To jsem potřeboval vědět."
"Počkej! Co-" Ale už odešel. Předtím jsem tomu nerozuměla. Ale je to jasné, teď. Naprosto jasné.
Jsem jen mudla. Nic zvláštního. Jen dívka, co není vůbec důležitá. Co zas zvládne teskný úsměv. Co zvládne rozbít to, co je vždy stálé.
Kdybych měla popsat sama sebe jako věc, vybrala bych gumičku. Gumička se všeobecně nedá tak snadno zničit. Může se natahovat a natahovat, ale vždycky se smrští zpátky.
Jediná věc, o které vím, co dokáže gumičku rozbít, jsou nůžky.
Poberti byli mými nůžkami.
Potkala jsem je mrazivého nedělního odpoledne. Vracela jsem se od přátel domů, čerstvě napadlý sníh křupal pod mými botami. Jak mrazivý vítr foukal skrz mě, přitáhla jsem si kabát trochu těsněji.
Šla jsem skrz město. Otočila jsem se, abych spatřila čtyři chlapce kráčející pár stovek metrů za mnou. Nebylo nic zvláštního, že se lidé procházeli v neděli městem, ale tihle čtyři upoutali mou pozornost.
Potřásla jsem hlavou a pokračovala v cestě. Nakonec jsem se zastavila u kavárny. Vstoupila jsem dovnitř, nasála vůni a ucítila teplo. Objednala jsem si jednu kávu a usadila se. Koukala jsem oknem ven a spatřila tu samou skupinku kluků jdoucích k obchodu. Vešli a tvářili se trochu zmateně.
"Můžem dostat čtyři kávy?" Zeptal se jeden z nich. Položili nějaký zvláštní druh peněz na pult. Muž se na ně divně podíval. "Je to nějaký druh vtipu?" Zeptal se znepokojeně.
"Ale ne," zaslechla jsem říkat jednoho z nich, "mudlovské peníze."
Mudla. To bylo poprvé, co jsem slyšela tohle slovo. Myslela jsem že jsou z jiné země s cizí měnou a vstala ze židle. Vytáhla jsem pár peněz a položila je na pult.
"Mělo by to být dost." Řekla jsem muži. Přikývl a křikl na někoho, aby udělal čtyři šálky kávy.
"Vyjednali bychom si to sami," Řekl jeden z nich neurvale. Šokovaně jsem se na něj podívala. Pomohla jsem jim, ne? Nebyli lidé milí nebo trochu veselí, když jim jiní pomohli?
"Promiň, že jsem vám pomáhala!" Řekla jsem a vyrazila ke dveřím. Vyšla jsem a a práskla za sebou dveřmi. Obklopil mě mráz. Trochu jsem se klepala, tak jsem z kapsy vytáhla kožené rukavice.
Natáhla jsem je na prsty, když jsem se vydala domů. Ohlédla jsem se. Zaslechla jsem dveře otevírající se za mnou. Jeden z chlapců vyšel ven. Měl pískově blonďaté vlasy. Byl dost vysoký a vypadal trochu pobledle.
"Hmm, omlouvám se za kamarádovu... nevychovanost." Přikývla jsem.
"To je v pořádku." Řekla jsem pokračujíc v chůzi.
"Počkej!" Řekl. Zastavila jsem a otočila se.
"Co?" zeptala jsem se trochu znepokojeně.
"Venku je docela zima, my tě nechtěli z kavárny vyhnat, a ty jsi ještě nedopila svou kávu-" Řekl rychle. Zakoulela jsem očima.
"Vrátím se, abych dopila kávu." Řekla jsem, "Ale pak odejdu." Usmál se.
"Jmenuju se Remus Lupin." Řekl.
"Alea." Řekla jsem vracejíc se do obchodu. Sedla jsem si k nim. A tak jsme se stali přáteli. Nakonec jsem odpustila Siriusovi, jak jsem později poznala, za jeho hrubost. Setkávali jsme se v kavárně každý den zimních prázdnin. James, Petr, Remus, Sirius a já jsme se stali dobrými kamarády.
Ale prázdniny brzy skončily. Vrátila jsem se do internátní školy v Irsku a oni se vrátila do jejich někde v Anglii. O společných prázdninách jsme se scházeli v kavárně.
Tak jsme se stali přátely. Oni byli mou nejlepší i nejhorší věcí v životě. Věci, které mě časem přivedly k mému konci a způsobily, že se takhle cítím.
Nejsem nic, jen mudla. Slovo v jejich světě opovrhované. Světě mých nejlepších přátel a mé jediné opravdové lásky. Nic, nic, nic......
Nikdo, kdo byl ten den v kavárně, by si nikdy nepomyslel, že bychom Sirius a já mohli být zamilovaní. Měl by pravdu. My jsme nebyli zamilovaní. Já ano. Zamilovala jsem se do Siriuse Blacka. On se rád díval na hezké tváře.
Hezká tvář neznamená nic. Jen někoho, s kým si na chvíli užíváte legraci. Někoho, s kým trávíte čas v kavárně. Někoho, koho skrýváte přede všemi.
Alea nebyla pravděpodobně osoubou, o keré by Sirius moc přemýšlel. Jen po ty dny v kavárně. Tak jsem já, Alea, vstoupila do obrazu. Ale přesto, že jsem věděla, že bych měla zůstat vně, dostala jsem se blíž.
Cítila jsem víc lásky. Cítila jsem víc smutku. Hrůza, trávila jsem svoje utrpení a naučila se to přijímat, protože jsem už nikdy nemohla znovu milovat.
"Alea!" křikl James, když jsem toho horkého letního dne přistupovala ke kavárně. Smála jsem se, když jsem šla ke svým kamarádům.
"Všichni jste mi chyběli!" řekla jsem objímajíc Jamese.
"Jaká byla škola?" zeptala jsem se jich. Všichni se usmáli. Kdykoli jsem zmínila jejich školu, ztichli. Teď už vím proč.
"Dobrý." Řekl Sirius. Usmála jsem se.
"Tak to je dobrý." Řekla jsem.
Ve vzduchu se usadilo nepohodlné ticho.
Když nám bylo okolo sedmnácti, začali jsme se odcizovat. Neustále jsem cítila, že něco skrývají. Jak strašně jsem to předtím chtěla vědět. Přeju si, abych se jich nikdy nezeptala. Nebo jsem si možná přála, aby lhali. Tak jako tak by mě ranili. Lži vždycky raní. Ale stejně tak i pravda.
"Jdem něco sníst." Řekl Remus a rozbil ticho.
Přikývla jsem, tak jsme vešli do obchodu. Bylo nesnesitelné vedro. Ten den jsme si nevzali kávu. Jen jsme si sedli ke stolu. Trochu jsme mluvili. Jenom málo. A pak byl čas jít. Tak jsme se začli odcizovat.
Snažili se ode mě distancovat, tak aby mě nezranili. Ale já byla neodbytná. Nic mě nemohlo zastavit.
Takže další léto jsem se jim rozhodla čelit, jednou a všem. Potkala jsem je v kavárně. Neobjala jsem je ani neudělala nic milého. Chtěla jsem přejít přímo k věci.
"Alea je tady!" řekl Sirius s arogantním úšklebkem.
"Ano," řekla jsem, "Alea je tady! A Alea by ráda věděla, jaké peklo před ní skrýváte. Protože se, jak můžete vidět, Alea zlobí!" řekla jsem. Vypadali vyvedení z rovnováhy.
"N-nic." Zajíkl se Petr.
"To je to nejlepší, na co se zmůžeš, Petře!" Podíval se dolů.
"Nikdo nebude mluvit? Hmm? Dobře, pak bych možná měla odejít. Odejít z vašich životů. Jedině se uvidíme někdy o prázdninách." Nikdo nic neřekl. Ve spěchu jsem odešla z obchodu. Tak, právě jsem ztratila svoje nejlepší přátele a nejdůležitější lidi mého života. TAk co? Měla jsem jednat. A jednala jsem. Za tři roky.
Bylo mi dvacet dva, když jsem o nich znovu slyšela. Dostala jsem dopis.
Drahá Aleo,
můžu ti vysvětlit všechno, co o nás chceš vědět. Potřebujeme tvoji pomoc. Stačí, když se se mnou sejdeš v kavárně zítra ve dvanáct.
Sirus
Chvíli jsem se na ten dopis dívala. Konečně jsem pochopila, co říká. Sirius chtěl znovu po třech letech spadnout do toho obrazu? Nemyslím si.
Vypustila jsem povzdech, věděla jsem, že tam chci jít. Potřebovala jsem je znovu vidět. Rozhodla jsem se, že bych se s ním měla setkat. Ale jenom abych věděla, co tolik let skrývali. Tak to bylo. Odešla bych tak brzy, jen abych to věděla. Já vím, dostala jsem se do smyčky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 JennynQa JennynQa | Web | 24. července 2007 v 15:39 | Reagovat

AhojQy! Nechceš se zapojit do rpojeQtu nesoucí název "BlogařsQý Den"?! Jestli tě zajímá, o co jde, taQ jdi na můj blog, QouQni do Menu a tam si najdi Oblíbené stránQy. ProjeQt se sQrývá pod titulQem "Big Project". A mám pro tebe ještě ednu taQovou prosbičQu. Umísti si prosím celý text na stránce nebo aspoň "billboard" na svůj blog. Bude ti za to patřit obrovsQý DÍQ.

Btw. Jestli máš zájem se BD (BlogařsQého dnu zúčastnit), taQ napiš do Qomentů ;)

Předem moc díQy, xoxo JennynQa

2 III III | 24. července 2007 v 17:00 | Reagovat

Skvělá kapča!

3 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 25. července 2007 v 9:21 | Reagovat

á, to je nádhernýýýýýýý :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.