4.kapitola - Život je krutý

23. června 2007 v 14:57 | moreen |  I Love Black
doufám, že mě neukamenujete, ale tahle kapitolka zrovna dvakrát veselá neni. no každopádně vám asi udělá radost, že se konečně stěhuju dějově do británie. tahle kapča je hlavně o tom, jak k tomu došlo.
snad se nebudete zlobit, že sem vynechala pár let elizabetiných studií. a komentujte :o)

Liz seděla v Hlavní aule u snídaně a povídala si s Julií. Zanedlouho si přisedl i Max a vyměňovali si zážitky z předešlého týdne. Holky už studovali v Krásnohůlkách šestým rokem. Bylo to šest dlouhých let plných rošťáren a následných školních trestů. Jak se jim v prvním ročníku většina stranila, tak teď byly holky považovány za všeobecné nepřítelkyně všech 'normálních' lidí. Nikdo se před nimi nemohl být ničím jistý.
Max už s nimi nestudoval. Protože byl o dva roky starší, studoval prvním rokem na bystrozora. Díky slabosti krásnohůlské ředitelky vůči tomuto hnědovlasému mladíkovi se Max na jeden víkend mohl ubytovat ve škole a strávit víkend se svými kamarádkami.
"A jaký to je, mučej vás pořádně? Z tebe aby to člověk tahal násilím, to je děs, Maxi," zlobila se naoko Elizabet. Drcla do něj, a protože to chudák Max nečekal, poprskal celý stůl ranní kávou.
"Co blbneš?" zareagovala Lizina oběť. "Sem se mohl utopit," zakňoural naoko ublíženě. Holky se při pohledu na něj musely začít smát a on to nevydržel a okamžitě se k nim přidal. Za chvíli se celou aulou nesl jejich veselý smích a někteří spolužáci se po nich začali ohlížet.
V pondělí ráno Max naposledy snídal s děvčaty. Holky se nechtěly loučit. Za tenhle víkend si užily víc zábavy než jindy za několik měsíců. Ne že by si samy nestačily, ale.. Přeci jen Max je Max.
Ráno jako obvykle zaspali, a tak pořádali menší závody, kdo se dostane na snídani dřív. Vlastně to mělo spíš praktický důvod - jinak by se nedonutili máknout, aby se stihli včas nasnídat a stihli školu. Nakonec to ale byla spíš veselá honička a trojice se na každém rohu pošťuchovala.
Když dorazili do auly, Elizabet nebyla schopná pohybu ani rozumného slova. Převládali u ní záchvaty smíchu a okamžiky, kdy lapala po dechu. A tak si ani neuvědomila, že před ní přistála velká sova. Teprve, když jí výr dobrácky klovnul do prstu, si všimla jeho přítomnosti.
"Jé, kdo ti to píše?" ozvala se Julie, která na výra obdivně hleděla. Byl to opravdu krásný pták.
"Babi nebo děda. To je jejich výr," odvětila Liz a věnovala se sově. "Ahoj Dereku, copak mi babi posílá?" Zvědavě odvazovala Derekovi dopis z nožičky.
Adresa byla nadepsaná černým inkoustem, což bylo dost zvláštní. Když se Elizabet podívala pozorněji, zjistila, že je text na přední straně obálky mírně rozmazaný, jako kdyby na obálku dopadali dešťové kapky nebo dokonce slzy. Jako v tranzu rozdělala dopis a pomalu se dočetla do vzkazu.
Její přátelé pozorovali její chování a překvapeně zírali na její tvář, po které se začaly kutálet slzy. Ty dopadaly na dopis, který byl čím dál víc rozmazanější.
"Liz? Elizabet? Co se děje?" mluvili na ni její kámoši, ale bylo to marné. Liz konsternovaně zírala na ta slova psaná černým inkoustem.
Až po chvilce z ní vypadlo sotva slyšitelné "Proč?", po kterém se shroutila na stůl a usedavě plakala. Z ruky jí přitom vypadl onen dopis. Max, i když věděl, že cizí pošta se nečte, jej zvedl a pomalu si ho přečetl. Podle výrazu jeho tváře Julie poznala, že se stalo něco hrozného. Max obejmul Liz kolem ramen a ona se mu svezla do náručí, kde usedavě brečela a nemohla to zastavit.
Julie si přečetla dopis a vzápětí pochopila. Elizabet se právě dozvěděla, že její děda utrpěl těžký úraz v horách, kde sbíral velmi vzácné byliny. Pravděpodobně byl napaden obry. Babička doufá, že se všechno spraví, ale lékouzelníci moc velké šance nedávají.
Byl konec školního roku a Elizabet se loučila se svými přáteli. Liz s Julií seděly v cukrárně na Strmé ulici a byl tu s nimi i Max.
Pro blondýnku to byl další smutný okamžik v posledních čtrnácti dnech. Ukázalo se, že dědova zranění jsou opravdu vážná a nikdo už mu nebyl schopný pomoci. Lizin dědeček zemřel. I když jí její přátelé pomáhali seč mohli, Elizabet zvážněla a posmutněla.
Její babička se v náhlém popudu mysli rozhodla odstěhovat i se 'svou malou holčičkou' do Velké Británie ke své vzdálené příbuzné. Pravdou bylo, že ani Eliz ani její babička by na místech, která by jim připomínala dědu, dlouho nevydržely.
"Tak jak to uděláme?" zeptal se Max a čekal, co ty dvě vymyslí. Stálo před nimi několik měsíců, ne-li let odloučení. Max se však nevzdával a nechtěl věřit, že neexistuje nějaká možnost, aby se mohli dál vídat.
"Co chceš jako dělat? Já do tý Anglie prostě musim a vy zas musíte zůstat tady a dostudovat," byla Eliz hned hotová. "Jak já to tam bez vás proboha přežiju?" zaúpěla nahlas.
"Neboj, něco vymyslíme. S Julií se domluvíme a pak ti dáme vědět, ju? Zatim to budeš muset nějak vydržet," ujišťoval ji kamarád.
"Jo, spolehni se na nás. Hlavně nám piš. A taky se nezapomeň učit na ty zkoušky," připomněla jí Julie další nemilou událost. Elizabet čekaly v polovině srpna srovnávací testy. V Bradavicích (tak se jmenovala její nová škola) si chtěli být jistí, že nebude za ostatními studenty moc pokulhávat. Vzhledem k tomu, že je v následujícím ročníku čekaly závěrečné zkoušky, se nenechávalo nic náhodě.
"Tak jo, bando, už budu muset jít. Támhle vidím babičku, jak nervózně podupává u krbu. Mějte se moc krásně a já brzy napíšu. Jaký to tam je, jaký sou lidi, jakej barák,.." pokračovala, když viděla nadechující se Julii. "Vždyť víte, že nesnášim dlouhý loučení. Tak pa." Liz se s nimi rozloučila po francouzku (polibky na tváře :o)) a odběhla k babičce.
"Nevim, co tu bez ní budu dělat," posteskla si Julie a utřela si slzu z tváře. Max posmutněle pozoroval dvojici, která právě mizela v krbu. Blondýnka se naposledy otočila a mávla na ně. Pak ji pohltily plameny a ona se odporoučela neznámo kam.
Elizabet vystoupila z krbu, který stál v hale domu, v němž vyrůstala. Když se otočila a spatřila na krbu její společnou fotku s babi a dědou, vyhrkly jí do očí slzy.
"To bude dobrý," zašeptala jí do ucha babička, pohladila ji po vlasech a objala ji.
"Moc mi chybí, babi. Strašně moc."
"Já vím, zlato, já vím. Mě taky moc chybí." Babi se za chvilku vzpamatovala a utřela slzy sobě i své vnučce. "Měla bys sis jít dobalit, večer se přemístíme do Londýna," poznamenala smutně a popohnala vnučku směrem k jejímu pokoji.
Eliz se mlčky sebrala a odešla do svého pokoje. Bude se jí po všem stýskat. Její pokoj, kouzelná zahrada, celý dům.. Strávila tu necelých patnáct let svého života a teď to měla všechno opustit.
Pohladila fotku svých rodičů a dala se do práce. Bylo to tak strašně nespravedlivé. Nejdřív jí odešli rodiče a teď ztratila i dědečka! A k tomu všemu se musela vzdát svých přátel a to ji ani v nejmenším nepřidalo na náladě. Teď stála uprostřed pokoje a uvědomovala si, že celý její život dostává úplně jiný směr. Všechno se změní. Zbyla už jí jen babička a spousta vzpomínek. Jak umí být život k někomu krutý!
Babička už většinu sbalila do kufrů, zbývalo sebrat pár posledních osobních věcí a byla hotová. Nakonec všechno ještě jednou prošla, aby nic nezapomněla.
Do kabelky si hodila peněženku a fotku rodičů a vydala se ze schodů dolů. Vlastně už byl skoro čas. Liz si to ani neuvědomovala, ale loučila se s každičkým místem v tomhle kouzelném domě, takže k babičce do kuchyně došla až kolem sedmé hodiny.
"Už je čas," usmála se smutně babička. Došla nahoru k Liz a všechny její věci zmenšila do velikosti krabičky od zápalek a strčila si je do kabelky. Pak se vrátila k vnučce. "Pojď, Elizabet, chytni se mě za ruku," podala jí svou dlaň. A za chvilku.. Prásk! Jakoby v domě nikdo nebyl.
O pořádný kus dál se v mžiku ozvalo stejné prásk a dvojice vnučky a babičky se objevila v zapadlé uličce Londýna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 III III | 23. června 2007 v 15:13 | Reagovat

Chudák. Jsem strašně zvědavá jak to dopadne

2 krytonka krytonka | Web | 23. června 2007 v 17:11 | Reagovat

taky Liz lituju, musí být těžké ztratit někoho blízkého z rodiny a nejbližší přátele. doufám, že si najde další

3 Čuky Baby Čuky Baby | 23. června 2007 v 19:21 | Reagovat

Chudák Liz, strašně ji lituju. Doufám, že sem dáš brzičko další abychom věděli jak to všecko dopadne.

4 Violette Violette | Web | 23. června 2007 v 20:26 | Reagovat

Chudinka, tak doufám že teď bude mí¨t život veselejší, tak čekám na další kapitolku....

PS: je to supr, je mi jí úúúplě líto- hrozně to prožívám!!!

5 romais romais | Web | 23. června 2007 v 21:01 | Reagovat

je to fakt chudinka....ale jinak je ta kapča moooooooooooooc skvělá =o)

6 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 23. června 2007 v 21:02 | Reagovat

to je smutný! ale hrozně krásný! :D prosííííím přidej co nejrychleji další kapitolku, tahle povídka se mi hroooooozně moc líbí =o)

7 Silencedevil Silencedevil | Web | 24. června 2007 v 12:41 | Reagovat

me to je jasny neco bude mit s pobertama=Dne je to moc hezky

8 Martinka Martinka | 24. června 2007 v 13:54 | Reagovat

Cudáček. Prosíííííííííííííííííííííííííím dej sem co nejdřív další kapitolu. Tahle povídka je přímo skvělá.

9 Evča Evča | 24. června 2007 v 19:20 | Reagovat

Juj, chudák Ellie, nezaslouží si to, ale asi to být muselo...  Je to jinak pěkná kapitola...

10 mishicka mishicka | 25. června 2007 v 15:16 | Reagovat

to bolo ale smutneeeee:(((...dufam ze sa z toho dostane...

11 Selátko Selátko | 27. června 2007 v 14:01 | Reagovat

Skvělá povídka. Doufám, že už sem dáš brzičko pokračování!

12 Pád´o - girl Pád´o - girl | 20. října 2007 v 15:14 | Reagovat

ježíš chudák , je to ale supr , taky nemam ráda ty namišlený Barbie , supr,!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.