3.kapitola - Krásnohůlky

17. června 2007 v 18:41 | moreen |  I Love Black
a je to tady.. další kapitolka. je to tak nějak o tom, jak 'malá' elizabet prožívá studium na své nové škole. a opakuji, děj se brzy přenese do bradavic.
jinak pro netrpělivce už mám napsanou i kapitolku k známé neznámé, takže jen čekám na splnění limitu komentářů. přeju hezký počtení :o)

Když se přestal točit svět, Liz před sebou uviděla zářící modrý portál. 'Tak tudy se asi dostanu ven,' vydedukovala správně blondýnka. Před ní se otevřel výhled na nádhernou květinovou zahradu. Našli byste tu každou květinu světa, kouzelnou i bez kouzelných účinků, od růží až po mandragory.
Liz se vydala po cestě a došla před obrovský zámek. Tak trochu připomínal Versailes, slavné sídlo francouzských králů. Uslyšela za sebou udivené vypísknutí a bylo jasné, že portálem prošel další student. Podle reakce Liz uhodla, že půjde taky o první ročník. Otočila se, aby na svého budoucího spolužáká (spolužačku) počkala. A za ní stála.... Barbie v životní velikosti.
'Panebože, to snad né. Tak tahle pipina asi nebude mou nej kámoškou,' posteskla si Liz a doufala, že potká aspoň někoho normálního. Někoho, kdo nemá hlavu plnou módy, starostí o opačné pohlaví a kdo nebude nosit jen růžovou a fialovou. I když s tím oblečením si nebyla nijak jistá, když si vzpoměla, jaké mají uniformy..
Jak nesnášela tyhle holčičí barvy. Když byla malá, babička ji navlékala do princeznovských šatiček. Ale Elizabet pak vyběhla ven celá od bláta, a tak to babi brzy vzdala. A teď, v její nové škole, si připadala jako ve špatném snu. Jakmile se otevřely dveře zatmělo se jí před očima. Tedy zarůžovělo. Všude okolo byly růžové tapety, a aby toho nebylo málo, tak atmosféru dotvářel fialový nábytek. Liz se z toho mírně řečeno zvedal žaludek.
Když se Elizabet rozkoukala, vzala svůj kufr a vydala se hledat někoho, kdo by jí poradil. Hned na začátku narazila na velkou aulu. Byla zde většina studentů, a tak si domyslela, že půjde asi o nějakou hlavní místnost. Příjemnou změnou bylo, že byla laděná do modrých barev. Liz zastavila prvního studenta, kterého potkala, a ten ji poslal ke skupince lidiček stejného věku. 'To budou asi taky prváci,' řekla si v duchu a vyrazila k nim. Už se těšila na spolužáky.
"Ahoj," pozdravila ji mile drobná hnědovláska. "Já jsem Julie Lorainová, a ty?"
"Elizabet Smithová, říkej mi Liz," představila se na oplátku Liz. "Taky jdeš do prváku?"
"No jo, to bych tu jinak asi nestála, nemyslíš?" usmála se Julie. Liz jí úsměv opětovala a čekala, co se bude dít. Většinu už věděla z babiččina vyprávění, ale stejně byla zvědavá.
Přesně v šest hodin, prvního září, se každým rokem zjevily ve škole tři víly, které pomocí společného kouzla zařazovaly nové studenty do kolejí. Ty nesly názvy rostlin - Tulipe(tulipán), Rose(růže) a Lis(lilie). Veselé a hravé tulipány, tajemné růže s trny a pyšné lilie.
Liz si tajně přála studovat v Růžové koleji. Teď s napětím čekala, jak to všechno skončí.
Když odbyly hodiny šestou, uprostřed auly se objevil větrný vír, ze kterého vystoupily ty nejkrásnější ženy, jaké kdy Elizabet viděla. Byly to pravé a nefalšované víly. Prvňáci na ně koukali s ústy dokořán. Liz si dobře uvědomovala, že její budoucnost (alespoň nejbližších pár let) leží v jejich rukou.
Víly si stouply do tvaru rovnostranného trojúhelníku a pronesly nějaké kouzlo. V mžiku se přesně v jejich středu objevila modrá zářivá koule, jakási bublina obřích rozměrů.
"Až přečtu vaše jméno, vstoupíte dovnitř kouzelného prostoru a počkáte, dokud se bublina nezbarví. Žlutá představuje kolej Tulipánů, rudá kolej Růží a čistě bílá značí kolej Lilií," vzala si slovo menší žena středního věku, která stála těsně před nervózními studentíky. Ostatní žáci se také zklidnili a pozorovali zařazování.
Liz jako omráčená sledovala, jak se koule mění do žluta, jakmile do ní vstoupila jedna z jejích budoucích spolužaček. Probralo ji teprve štípnutí do ruky. "Jsem na řadě, tak mi drž palce," usmála se na ni Julie. Liz na ni mrkla a přemýšlela, kam jí asi víly pošlou.
Bublina zčervenala - Julie se stala členkou Růžové koleje. Liz doufala, že se k ní co nejrychleji připojí. Když už byla konečně na řadě, zjistila, že už žádnou nervozitu nepociťuje. Najednou měla strašnou chuť se začít smát. Prošla stěnou koule a čekala na svůj osud.
Zatřepala hlavou, ale ten hlas tu byl pořád. "Holka mě se jen tak nezbavíš, dokud si to nebudu přát. Ale k věci. Podle tvých myšlenek usuzuji, že to tady nebudeš mít zrovna jednoduché. Ale už sis našla kamarádku a ráda by jsi byla s ní. To oceňuji. Zároveň si myslím, že nebudeš zrovna třídním andílkem, takže je to jasné." Hlas v okamžiku zmizel a Liz pořád ještě zmateně koukala, když se koule začervenala.
Pořád jako ve snách došla ke stolu a posadila se k Julii. Když večer uléhala do postele s rudým saténovým povlečením, pořád nevěděla, co si myslet. Každopádně na ni zítra čekal první den studia kouzel a to si nenechala ničím pokazit.
První týdny probíhaly celkem normálně a v poklidu. Liz se rozkoukávala a spolu s Julií prozkoumávaly rozlehlé prostory paláce. Liz si pomalu ale jistě začínala zvykat, že má kolem sebe samou růžovou, fialovou a bledě modrou. Připadala si jako v domě pro panenky. Pravda byla, že většina přítomných dívek se jako Barbie také chovala. A chlapci jim značně sekundovali. Na celé škole jich bylo jen pár a většina byla tak trochu (dost) zženštělá. Takové citlivky.
Děvčata si uvědomila, že Elizabet asi nebude jako ony, takže se jí začala stranit. Dívky byli jemné, citlivé, už od malička pravé dámy, nebo si na ně aspoň hrály. Liz byla ráda, že má Julii, ze které se vyklubala správná kámoška.
"Promiň," omlouvala se blondýnka, když do někoho vrazila. Shýbla se a sbírala svoje knížky i knížky toho druhého, které jim vyletěly z rukou.
"To je dobrý, ukaž, pomůžu ti," ozval se vedle Liz sympatický hlas a ve vteřině vedle ní klečel klučina s krásnýma čokoládovýma očima a pomáhal jí sbírat učebnice. "Mimochodem, já jsem Max," představil se a podal jí ruku.
"Elizabeth, ale říkej mi Liz," řekla a ruku přijala. "Mimochodem nevíš, kudy se dostanu na Přeměňování?" využila situace a zeptala se někoho, kdo zde očividně už studoval, aby zjistila cestu.
"Jasně. Pojď za mnou, stejně mám čas a jdu stejným směrem," nabídl jí Max ochotně své služby.
Liz si s Maxem náramně rozuměla a při nejbližší příležitosti jej představila Julii. Stala se z nich známá trojka, kterou znala celá škola, protože si čas od čásku neodpustili nějaký ten žertík vůči ostatním spolužákům. Občas se k tomu připletl i nějaký ten profesor, a tak často trávili víkendové večery spolu... při plnění školních trestů.
"Nazdárek holky, tak jak se vede?" zeptal se Max, když si přisedal ke svým malým kamarádkám při obědě.
"Zdravim Maxi. Znáš to, ne? Úplně nudnej den. Co by se mělo dít?" odpověděla Liz a dál se věnovala jídlu.
"Nekecej, že jsi nic neprovedla? To se mi nechce věřit. A u tebe žádnej den neni nudnej, tak se nedělej," nehodlal se Max odbýt.
"No dovoj, já, takovej andílek," zamrkala očkama jako panenka. Max se začal nehorázně smát, protože slova andílek a Elizabet Smithová prostě nešly dohromady. "No, jo přiznávám. Zas taková nuda nebyla. Tak trochu jsem omylem polila jednu fiflenu z našeho ročníku čajem," Liz se v očích objevily veselé jiskřičky.
"Myslíš, to jak jsi jí vychrstla čaj do obličeje, protože se ti nelíbily její řeči o tvém obličeji? Ahoj Maxi," ozvala se Julie.
"Potřebovala trošku zchladit. Proboha proč jí zajímají moje vlasy? Vždyť má svého nej kamaráda stejně pořád u sebe - přeci zrcátko, ne?" dodala, když se na ní obrátili nechápavé obličeje jejích přátel. "I když ten čaj asi nebyl nejlepší nápad," zamyslela se Elizabet nahlas.
"Není možná, že bys litovala?" rýpnul si Max.
"Ale kdepak, jen na zchlazení je lepší ledová bezová limonáda," pokrčila rameny malá záškodnice.
"Ty si nedáš pokoj, viď?" zasmál se Max.
Byl to zkrátka oběd jako každý jiný. Max se s dívkami viděl jen při společném jídlu a po škole. Takže v průběhu dne získával informace o malých omylech téhle blonďaté šibalky a její hnědovlasé pomocnice.
Po odpoledních většinou rozvíjeli svou fantazii, jak by komu zaškodili. Nebyli zlomyslní to ne, jen prostě nemohli vystát ty všudepřítomné fifleny a panáky, kteří se promenovali po škole s nosem tak nahoru, že kdyby byly u dveřích prahy, tak by se u každého někdo válel, jak nemohli ani na cestu vidět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čuky Baby Čuky Baby | 17. června 2007 v 20:16 | Reagovat

Pěkná povídka. Kdy bude další????????????

2 III III | 17. června 2007 v 21:05 | Reagovat

To bylo bezvadný!!! Kdy bude další???

3 Kaitlin Kaitlin | Web | 17. června 2007 v 21:57 | Reagovat

juj, tak tohle bylo fakt fantasitcký..=D atk aby tu další byla co nejdřív..=D

4 Martinka Martinka | 17. června 2007 v 22:09 | Reagovat

Pěkná povídka. Napiš co nejdřív další kapitolu ať se máme na co těšit. Jo a teď by tam už měli být Poberti, ne????

5 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 18. června 2007 v 15:12 | Reagovat

týjo moc hezký! prosím napiš co nejrychleji pokráčko, nemůžu se dočkat!!!

6 romais romais | Web | 18. června 2007 v 19:16 | Reagovat

WOW!!!!!fakt super=o) začíná se to pěkně rozvíjet=o)

7 Evča Evča | 20. června 2007 v 9:51 | Reagovat

Dobrýý!

8 Čuky Baby Čuky Baby | 21. června 2007 v 19:04 | Reagovat

Na kdy plánuješ pokračování???

9 moreen moreen | 22. června 2007 v 17:49 | Reagovat

všem díky za komenty, vzkaz pro všechny: kapitolka by měla přibýt tenhle víkend, sice končí škola ale času se stejně nějak nedostává :o)

10 Violette Violette | Web | 23. června 2007 v 20:14 | Reagovat

neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeejlepší!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.