6.kapitola - Ve věži

2. května 2007 v 18:55 | moreen |  Známá neznámá
jo, návrat do reality bývá krutej. a nejinak tomu bylo i dneska. celou školu jsem prozívala, jak jsem byla utahaná. newim, jestli se to stává i někomu jinýmu, ale já, jakmile vlezu do školy, jsem absolutně unavená..
nicméně jsem se rozhodla, že budu hodná, a napíšu další kapitolku. sice bych se měla učit, ale co bych pro vás neudělala? no vlastně to dělám i pro sebe, aspoň se trochu odreaguju :o)

Mell měla náladu pod psa. 'Jestli potkám dneska ještě někoho, kdo mě bude zdržovat řečičkama na úrovni druhého ročníku, tak ho snad budu muset zaklít,' uvažovala zatímco nasupeně šla vedle, na první pohled spokojené, Alex do Velké síně na večeři.
Nebyla schopná se uklidnit, a tak se hned po jídle omluvila Alex a vylezla na Astronomickou věž. Bylo to její tajné místečko, kam chodila v časech největší krize. A ta teď, jak se zdálo, nebyla daleko.
Ta tma a hvězdy ji odjakživa uklidňovaly. A k tomu to kouzelné ticho. Mell milovala ticho, jenže v Bradavicích bylo možné najít cokoli, jen ne tichý kout. A proto se uchylovala sem. Nikoho by nenapadlo šplhat tak vysoko za kouskem klidu. Mell sice neměla ráda výšky, ale tady se nedívala dolů, nýbrž nahoru. Do nekonečných dálek vesmíru.
Něvěděla, jak dlouho tu tak seděla, schoulená u zdi věže. Najednou se probrala, když na schodech zaslechla něčí kroky.
Věděla jistě, že dnes nikdo hodinu astronomie nemá. Ještě se na to byla zeptat McGonagallové. Sice se tvářila překvapeně, nicméně Mell na dotaz odpověděla. Jediné, co ji zajímalo, bylo, aby byla včas ve své posteli.
A tak tu teď Mell seděla a přemýšlela, kdo chce narušit její klid.
Kroky byly stále blíž a blíž. Mell tušila, že se každou chvílí musí otevřít dveře a z nich vyjde postava zahalená tmou. Nemínila na nic čekat a přikrčila se za dveře, aby v případě nutnosti mohla zaútočit ( a nebo utéct ).
Najednou se dveře rozletěly a v prostoru se objevil člověk. Ledabyle máchnul hůlkou a dveře se samy zavřely. Naštěstí se nemusel otočit, a tak nespatřil Mell.
Ta mezitím přemýšlela, kdo ji asi poctil svou milou návštěvou. Teda ne zrovna ji. Atronomická věž byla veřejným místem, i když to tak nevypadalo. Nikdo sem neměl přístup zakázán, takže ano, veřejným místem bezpochyby byla.
'No podle postavy to vypadá na kluka. Teda pokud za hvězdičkama nevyráží nějaký profesor,' v duchu se zasmála. Žádný profesor to být nemohl, jediný, který by mohl mít odpovídající postavu, byl Snape, a ten nikdy nevylezl ze svého sklepení dál než do Velké síně. Tedy pokud zrovna nemusel k Brumbálovi do pracovny.
'Takže nějaký studentík,' konstatovala sama pro sebe. Teď už ji strach docela opustil.
Nenapadlo ji nic jiného, než si postvítit a zjistit tak totožnost neznámého. Ten se právě díval vzhůru, a proto doufala, že si zbloutilého paprsku světla z její hůlky nevšimne.
"Lumos," zamumlala sotva slyšitelným hlasem. Hůlka se najednou rozzářila a Mell s ní namířila na lem chlapcova hábitu. To by jí stačilo, hábity byly lemovány barvou své koleje.
Jenže onen chlapec měl velmi dobrý postřeh. Nejenže si všiml paprsku světla, ale okamžitě vytáhl hůlku a namířil ji na Mell.
"Lumos!" křikl, aby věděl, kdo se ho opovážil špehovat. Bude útočit? Nebude?
"Malfoyi? Zase ty?" vykřikla překvapením Mell. 'Tohle už není normální. Ať se hnu, kam se hnu, vždycky na někoho narazím. Ale proč je to zrovna Malfoy nebo Potter s tou svou bandou?' povzdechla si Mell. Nicméně zaujala útočné postavení, aby se v případě potřeby mohla bránit.
Draco na ni koukal jako u vytržení. 'To není možný. Teď jsem o ní přemýšlel a ona.. Co tu vlastně dělá?' a zeptal se na to samé přímo jí. "Co tu děláš, Bryantová?"
"Tebe bych se mohla zeptat na to samé," oplatila mu to Mell vzápětí.
"To si vždycky tak příjemná? Nebo je to jen moje privilegium," nahodil milý úsměv.
'On se umí dokonce i smát? Kdo by to byl řekl,' prolétla Mell hlavou myšlenka. Najednou se Draco usmál znovu. Nevěděla, že ovládá nitrozpyt, a tak si přesně v její hlavě 'přečetl', co si myslí.
"Co se tak blbě culíš?" divila se Mell. Malfoy se najednou choval úplně jinak. Že by byl v jádru normální? Podle jeho obvyklého chování ho odsoudila jako arogantního frajírka. Ale teď se choval jinak, tak nějak mile..
"To dělá ta tma, Bryantová. Asi by sis měla koupit brýle, pokud nevidíš," rychle zahnal Melliny myšlenky na normálního Draca. Musel si rýpnout, Mell byla milá, ale jeho nejvíc bavily ty její přidrzlé odpovědi. Jediný, s kým se takhle pošťuchoval, byl Potter. Jenže Potter nebyl ani v nejmenším milej.
'Kdyby ona ovládala nitrozpyt, tak by se blbě usmívala taky,' napomenul se Draco. 'Sakra Malfoyi, co to s tebou dělá jedna malá holka? Navíc je z Nebelvíru,' připomněl si, jako by si ji chtěl zošklivit.
"Přestaneš už zírat, Malfoyi? Já tu byla první, takže buď vypadneš ty, nebo půjdu já," vyjela na něj pěkně z ostra. Už jí docházela trpělivost.
"To ti tak šíleně vadím? Co blázníš, Bryantová? Věž je dost velká, když budu na druhé straně, ani si mě nevšimneš," snažil se jí uklidnit. Přece jenom se mu nechtělo odcházet z její společnosti.
"Ok, ale koukej už odpálkovat, nemám na tebe náladu," otočila se k němu zády a považovala rozhovor za ukončený.
"No jo pořád. Jenom.. proč jsi mi nechtěla říct svoje jméno?" nedal se odbýt.
"Prostě nechtěla. Byl to tvůj problém, že sis mě nepamatoval. Jó, skleróza je prevít," usadila ho.
"Já nemám žádný problém s pamětí, to si pamatuj. Já nezapomínám," řekl jakoby výhružně a odkráčel podle Mellina návrhu na druhou stranu věže. Dneska by asi delší rozmluva neměla žádnou cenu. Stejně se jí ale nemínil vzdát. 'Však já ti ještě ukážu,' sliboval jí v duchu. Tohle ale už Mell nemohla slyšet.
Mell se konečně uklidnila. Právě seděla stejně jako do té doby, než ji Malfoy vyrušil, a plně se soustředila na hvězdy. Najednou se přes ně zatáhly mraky a začalo pršet.
'To ne. Já si snad dneska neodpočinu,' zabědovala Mell a naštvaně se zvedla. Z druhé strany věže se ozvala nadávka. Za chvilku se odtamtud vyřítil Malfoy. Mell už na něj téměř zapomněla, a tak sebou cukla leknutím.
"Heej, Bryantová! Budeš tu stát ještě dlouho?" vybafnul na ni.
"Něco ti vadí Malfoyi?" odpověděla mu mile Mell.
"Kromě toho, že prší, a ty mi bráníš v průchodu, tak nic." Vypadalo to, že chtěl co nejdřív zmizet. Ani se mu nedivila, sama už měla oblečení tak nasáklé deštěm, že ji začínalo táhnout k zemi.
Poslušně uhnula a čekala, až odejde. Jenže on se nějak neměl k odchodu. Tak zvláštně se na Mell díval.. a jí najednou došlo, že má hábit těsně přilepený k tělu, zatímco on ji sjížděl očima odshora dolů.
"Na co tak čumíš, Malfoyi? To jsi v životě neviděl holku?" chtěla ho potrápit a myslela, že se rozzlobí a konečně opustí 'její' věž.
Zdálo se, že uhodila hřebíček na hlavičku a Malfoy se opravdu urazí. Pak se na ni ale znovu podíval a řekl: "I kdyby, co je na tom špatného? Každý kluk se rád koukne, Bryantová, tak se s tím smiř," nahodil vědoucí úsměv a konečně odešel.
Mell chvilku přemýšlela, co tím myslel. Ale pak jí byla taková zima, že to zabalila a vrátila se na kolej.
"Kde jsi byla? Víš jaký jsem měla strach? A Merlin se mohl ukňučet steskem," vrhla se na Mell Alex hned, co se otevřely dveře do jejich ložnice.
"Promiň, zdržela jsem se ve věži," omluvila se. "Tak ty máš hlad, zlatíčko moje? Na, tu máš papáníčko," utěšovala Merlina a nasypala mu granule do mističky. Ten neváhal a okamžitě se na jídlo vrhnul.
Pak se Mell otočila k Alex. "Proč jsi odpoledne na ty tři mávala? Nikdy jsme se s nimi nebavily a teď.." vzpomněla si na odpoledne.
"Myslim, že jsou docela milí. Teda Ron je fakt zvláštní, ale milej. Dneska jsme si docela pokecali," odpověděla Alex se záhadným úsměvem.
"A kdy? Že jsem si ničeho nevšimla," vzpomínala Mell a probírala se událostmi celého dne.
"No, jak se ani jeden z nás nedostal na lektvary, tak teď oba chodíme na Astronomii. No a protože ji máme až zítra večer, tak jsme zašli k Hagridovi. Fakt se choval mile," zasnila se Alex.
"Haló, země volá Alex," křikla na ní už po několikáté. 'Zdá se, že se nám Alex zamilovala,' usmála se poťouchle, když se její kamarádka probrala a udiveně koukala, co se děje.
"Neboj, něco vymyslíme," slíbila jí Mell. Ron jí sice nebyl moc po chuti, zvlášť s těmi jeho postranními pohledy, ale co by pro kamarádku neudělala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 romais romais | Web | 2. května 2007 v 19:06 | Reagovat

Jů já mám první koment:-) Je to úžasná povídka

2 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 4. května 2007 v 11:25 | Reagovat

skvělá kapitolka. to s tou školou mám taky... když jdu z autobusu, tak jsem v pohodě a jakmile vlezu do tý budovy, chce se mi hrozně spát - nejradši bych se vrátila domů do pelíšku :). jinak taky píšu povídky místo toho, abych se učila - jsem prostě hroznej závislák, ale co nadělám. ještě jednou : je to super povídka, těším se na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.