12.kapitola - Čas přiznání

15. května 2007 v 18:02 | moreen |  Známá neznámá
čágo bélo šílenci :o) všem se omlouvám, ale dřív jsem to nestíhala, pořád jsem se musela šrotit. no ne že by to moc pomáhalo ;o) každopádně teď si užívám zaslouženého odpočinku a tak.. je tu pokráčko.
jen pro zajímavost: návštěvnost za minulý týden byla, pro mě dosud neuvěřitelných, 108!! díkes lidičky :-*




Mell se natáhla pro novou láhev máslového ležáku a uvolněně se shroutila do křesla. Pozorovala svou šťastnou kamarádku uprostřed družstva a byla na ni pyšná. Věděla, co to pro ni znamená. Navíc tu byla ještě jedna maličkost.. Mell tušila, že se Ron Alex líbil, a teď byla vhodná příležitost to zaonačit tak, aby si i Weasley všimnul Alex.
Chtělo by to něco geniálně jednoduchého, aby to nepůsobilo moc nápadně.. a tak Mell myslela. Za chvilku se jí na tváři rozlil spokojený úsměv a nadšeně čekala na svou chvíli. Pořád ještě byla řeč o famfrpálu, a proto nemusela čekat dlouho.
Vlastně to bylo až triviálně jednoduché. Prostě včas nadhodila správné téma: "Anglické famfrpálové týmy," a bylo to. Alex byla absolutním fanouškem Kudleyských Kanonýrů a vždycky o nich dokázala nadšeně mluvit celé hodiny. Ukázalo se to jako trefa do černého, protože, jak Mell posléze zjistila, Ron byl také jejich věrným fandou. Zanedlouho už byli ve vášnivé debatě o hráčích a jejich posledních zápasech.
Mell se v duchu usmála, zvedla se z křesla a na překvapené pohledy odpověděla, že se jde projít. Prolezla portrétem ven a zamířila k astronomické věži.



Byl krásný večer, obloha neuvěřitelně jasná a foukal mírný teplý větřík. Prostě ideální čas na procházku ve dvou. Mell si to uvědomila, když pozorovala, jak se na nebi objevují první hvězdy.
'No jo, holka, jenže ty jsi sama jak kůl v plotě,' odpověděla si. Měla sice svou kamarádku a spoustu nových 'přátel', ale teď už si nemohla být tak jistá, že budou s Alex pořád spolu jako v těch předešlých letech. Uvědomila si, že když jí dá dohromady s Ronaldem, tak už se nebudou tak často vídat. Tedy pokud Mell nebude chodit s ní a tou jejich trojkou.
Přesto necítila zklamání. Alex měla ráda jako svou sestru (daleko víc než Kate) a přála jí všechno nejlepší. Věděla, že si to zaslouží, a trochu času s ní klidně obětuje jejímu štěstí. Mell se sesunula ke zdi a dál přemýšlela. Byla rozhodnutá si dnes vyčistit hlavu a vrátit se do ložnice plně odpočinutá.
'Ale co. Vždyť mám ještě Draca,' vzpomněla si na kamaráda. Co na tom, že je ze Zmijozelu, když se k ní chová mile? Mell akorát mrzelo, že se spolu nemohou veřejně vídat, když je ze Zmijozelu, všeobecně nenáviděné koleje.
Najednou se jí vybavilo jejich první setkání..



Mell bylo čerstvých jedenáct a poprvé se chystala do Bradavic. Byla celá nedočkavá, a tak přepážkou mezi nástupišti 9 a 10 prolétla rychlostí blesku. V tu chvíli se objevila na nástupišti 9 3/4 a před ní stála zářivě rudá vlaková souprava, na jejíž lokomotivě bylo napsáno Bradavický Expres.
"Jůů," vypískla nadšeně copatá holka. Za ní se objevili její rodiče a její mladší sestřička. Ta měla nastoupit do školy až o rok později a bylo vidět, že sestře závidí. Z rodičů naopak vyzařovala pýcha nad prvorozenou dcerkou.
"Mamí, můžu už jít do vlaku?" slušně se zeptala a následovně uháněla dovnitř, aby si našla prázdné kupé. Vlastně by jí nevadilo, kdyby měla společnost, ale taky si chtěla vybrat jakou. Taťka jí pomohl vynést kufr do vlaku a dál už to bylo jen na Mell.
Pomalu postupovala vlakem a táhla za sebou těžké zavazadlo plné učebnic a hábitů. Najednou se před ní otevřely dveře a Mell do nich narazila. Tím skřípla osobu, která chtěla odejít, do dveří.
"Co děláš, ty káčo pitomá?" ozvala se nadávka a Mell se koukla, s kým má tu čest. Před ní stál blonďák přibližně stejného věku jako ona a tvářil se hodně nepříjemně.
"Co by?" odsekla mu. Jindy by se slušně omluvila a pokračovala v cestě, ale výraz jeho obličeje jí napověděl, že by omluva stejně nepomohla. I když se mu nemohlo celkem nic stát, tvářil se ublíženě a zároveň pěkně naštvaně. "A tu káču bych si vyprosila," dodala a šla dál.
Na blonďáka už se ani neohlédla a pokračovala do zadní části vlaku. Nakonec si našla kupé, ve kterém seděla jen jedna dívka. Mell jí odhadla taky na prvačku, a tak se s ní dala do řeči. Ohromně si rozuměli a doteď z nich jsou nejlepší kamarádky - Mell a Alex. Ve vlaku přišla řeč i na Mellin incident a Mell se tenkrát dozvěděla jméno toho arogantního týpka. Byl to Draco Malfoy.



... 'Jo, tenkrát by mě nenapadlo, že se s ním budu normálně bavit,' usmála se nad tou vzpomínkou dnes už šestnáctiletá Mell. Hned poté se jí před očima přehrála scénka v lese a její setkání s 'hodným a milým' Dracem Malfoyem.
Mell se obličeje svého kamaráda nemohla zbavit a pořád před sebou měla jeho šedé oči. Najednou se cítila tak jinak. Jako by se dívala na milovanou osobu a chtěla jí mít co nejblíž u sebe a nepustit ji.
"Tak si to přiznej, Bryantová. Malfoy se ti zkrátka líbí," ohradila se Mell sama na sebe. A Mell to došlo. Její vztah k Dracovi se výrazně líbil a musela uznat, že tenhle Draco je docela přitažlivý. Teď, když už na něj nemyslela jen jako na arogantního Zmijozeláka, se jí zamlouval daleko víc. Až nebezpečně víc.
Mell byla ráda, že si našla opravdového přítele, a náhle dostala strach, aby ho taky neztratila. Došlo jí, že by jí chybělo vzájemné pošťuchování, které obvykle končilo salvou smíchu. A taky by se jí stýskalo po jeho humoru, po jeho usměvech a nakonec i po černém levhartovi, kterého si oblíbila stejně jako dřív svého Merlina. Zkrátka najednou jí připadalo, že se Draco Malfoy stal nenahraditelnou součástí jejího pobytu v Bradavicích. Mell si nerada přiznávala, že se v ní začínají probouzet i zcela jiné city k tomuto chlapci.
Venku už se ochladilo a Mell začal do obličeje foukat chladný vítr. Vstala a vydala se po schodech dolů z věže.
Schody nebyly nijak osvětlené, protože se předpokládalo, že sem nikdo mimo vyučování nepoleze. Jenže to se spletl. A tak když Mell chvátala dolů, narazila ve tmě do jiné postavy, která si to šinula směrem nahoru.
Zavrávorala a na poslední chvíli se chytla za jeho hábit. Jenže dotyčná osoba byla ještě pořád v šoku ze srážky, a proto neudržela rovnováhu.. Za chvilku už oba padali v náručí ze schodů dolů.
Když se konečně zastavili a dopadli na kamennou podlahu, Mell se odkulila od toho druhého a vytáhla hůlku. Potřebovala zkontrolovat rozsah svého zranění, protože jí nějak pobolíval loket.
"Lumos," zašeptala a sklonila se nad svou rukou. Rána krvácela, jak se Mell zřejmě uhodila o kamenné schody. Aniž by o tom věděla, poskytla tak svému 'spolupadateli' výhled do svého obličeje. Hůlka jemně zářila, a tak byly rysy Mellina obličeje dobře rozeznatelné.
"Mell?" ozvala se udivená otázka. Mell se vzpamatovala a namířila hůlku do míst, odkud zaslechla ten hlas. Světlo z hůlky dopadlo do tváře onoho blonďatého chlapce, o kterém Mell ještě před chvilkou přemýšlela. Ten si momentálně zakrýval oči před náhlým světlem.
"Draco? Co ty tu děláš?" Hloupá otázka a Mell to došlo hned, jak ji položila. Vždyť se tu nedávno potkali a bylo zjevné, že Draco Malfoy chodí na astronomickou věž nejen v době Astronomie.
"To, co ty," odpověděl a vůbec to nemyslel nijak zle. Najednou ale zvážněl, vytáhl svou hůlku a namířil jí na Mellin loket. "Bolí to?" zeptal se starostlivě a přiblížil se ke kamarádce, aby zjistil stav jejího zranění.
"Je to dobrý, máš to jen naražený," konstatoval po chvilce. Krev už dávno zmizela a rána se pod Dracovou hůlkou zcela zacelila. Ještě vyčaroval velký šátek a zavěsil do něj Mellinu ruku. "To aby tě to tak nebolelo a nemusela jsi tu ruku namáhat," vystětloval překvapené Mell.
"Kde ses to naučil?" zeptala se nevěřícně. Ten kluk toho umí nějak moc, podivila se. Ale byla ráda. Aspoň nemusí teď večer na ošetřovnu a ušetřila si výmluvy pro madam Pomfreyovou, kde že se to zranila.
"Někdy ti to povím, teď už není čas. Za chvíli bude večerka, tak se vrať do ložnice, ať nemáš nějaký průšvih," staral se Draco.
"Máš pravdu. Díky moc," usmála se na něj vděčně a dodala omluvu za to, že do něj vrazila.
"To je dobrý, nic se mi nestalo," mávl rukou. "Ty, Mell? Co takhle zítra u lesa na přátelskej pokec?" navrhnul Draco, když už se Mell chystala odejít.
"Jo, moc ráda. Tak zítra čau," potvrdila jejich setkání a s úsměvem se vrátila do ložnice. Nakrmila Merlina, převlékla se do pyžama a se spokojeným výrazem na tváři ulehla do postele. Zatáhla kolem sebe závěsy, aby ji nikdo (tedy Alex, která ještě pořád vysedávala ve společence) nerušil a po chvilce usnula. Přeci jen byl ten dnešní večer k něčemu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 15. května 2007 v 19:43 | Reagovat

skvělé! je to čím dál víc zajímavější! prosííííííííím co nejrychleji další!!!

2 romais romais | Web | 15. května 2007 v 20:40 | Reagovat

Jůůůůů....Moooc krásný...já už chci další kapitolku=o)Moc se mi to líbí...tyjo já se tak těším na to jejich rande=o)Moc krásný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.